Prošla si jím i Ester Ledecká. Jak se unschooling liší od domácího vzdělávání, vysvětluje Zdeňka Staňková

Přečteno 14941x

Žádná škola, osnovy ani zkoušky. Děti, které mají absolutní svobodu v tom, co se budou učit, jakým způsobem, kdy a zda vůbec. To je unschooling, netypický pohled na vzdělávání, který na západě funguje, ale v Čechách je zatím ilegální. To se však snaží změnit projekt Svoboda Učení. „Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí,“ říká jedna z hlavních tváří projektu Zdeňka Staňková, která své dceři dopřává ve vzdělávání tolik svobody, kolik jí současná legislativa umožňuje.

Související…

Pět míst, kde se můžete vzdělávat online a zdarmaVětší odpovědnost i samostatnost. Co ještě naučí lesní školka?ScioŠkoly: Budoucnost vzdělávání, nebo utopie?

Zastánci takzvaného sebeřízeného vzdělávání usilují o to, aby měli rodiče možnost převzít plnou zodpovědnost za vzdělávání svého dítěte, a to včetně rozhodnutí, že mu povolí, aby do školy vůbec nechodilo a samo si určilo, kdy, kde, s kým a jak se učit, včetně možnosti neučit se „nic“ či svobody se vzděláváním skončit. „Nechceme rušit školy ani vytvářet dojem, že náš přístup ke vzdělávání je nejlepší a jediný možný. Naším cílem je rozšířit spektrum vzdělávacích příležitostí právě o unschooling,“ vysvětluje Zdeňka, která v rozhovoru mimo jiné prozradila, jak takové svobodné učení probíhá, jaké má výhody a proč je pro mnoho dětí škola spíše brzdou než místem pro rozvoj. 

Jak se ilegální unschooling liší od domácí výuky či alternativních škol typu Montessori, které legální jsou?

Unschooling je v Česku na rozdíl od západoevropských zemí, jako jsou třeba Velká Británie či Francie, ilegální hlavně proto, že je v naší Ústavě, respektive Listině základních práv a svobod, pořád zakotvena povinná školní docházka. Zároveň u nás musí být každá škola zapsaná v rejstříku ministerstva školství a musí dodržovat takzvaný Rámcový vzdělávací program. Takže tu ani nemohou existovat skutečně svobodné školy, kde je vše, co děti dělají, zcela dobrovolné. Přitom třeba v Británii takto funguje například škola Summerhill. Je ale fakt, že se některé školy v Česku tomuto modelu snaží přibližovat.

Dceři je 10 let a má to úplně naopak. Do školy nikdy nechodila a je podle svých slov šťastná, že nemusí.

Jenže i když u nás zapíšete dítě k domácímu nebo takzvanému individuálnímu vzdělávání, musí vždy dodržovat školní vzdělávací program školy, v níž je zapsáno oficiálně, a chodit tam na půlroční přezkoušení. V Česku tedy ani při nejlepší vůli nemůžete dopřát dítěti skutečně sebeřízené vzdělávání, protože dítěti a vlastně i jeho rodičům „hrozí“ přezkoušení, pořád tedy musí plnit povinnosti školní docházky.

Vy sama máte dvě děti. Kdy vás napadlo, že by se neměly vzdělávat klasicky?

Staršímu synovi je 16 let a chodí už na střední školu. Celou základní školou prošel, protože se rozhodl v ní zůstat, i když jsme mu variantu domácího vzdělávání nabízeli. Je ale fakt, že jsme to synovi nabídli až v době, kdy už chodil do páté třídy. Tehdy už si nedovedl svůj život bez školy představit. V první třídě přitom často brečel, protože se mu do školy nechtělo. V té době jsme o domácím vzdělávání ale ještě nepřemýšleli.

My výuku v tradičním slova smyslu nepraktikujeme vůbec. Já vzdělávání totiž vnímám jako něco, co nikdy nekončí, co se neomezuje na určitý čas a místo.

Dceři je 10 let a má to úplně naopak. Do školy nikdy nechodila a je podle svých slov taky šťastná, že nemusí. Má hodně kamarádek, které do školy chodí, a dcera vidí, že kromě školních povinností nemají skoro vůbec na nic čas. Naštěstí má ale kamarády i mezi dětmi, které se vzdělávají doma. Takže ani ona osamělostí netrpí.

Jak konkrétně se tedy děti učí?

My výuku v tradičním slova smyslu nepraktikujeme vůbec. Já vzdělávání totiž vnímám jako něco, co nikdy nekončí, co se neomezuje na určitý čas a místo. Je to něco, co probíhá neustále, každou vteřinu během našeho života. Jediným cílem vzdělávání a výchovy je pro mě to, aby mé děti vyrostly ve šťastné dospělé lidi, kteří budou znát své silné i slabé stránky, budou se přijímat takoví, jací jsou, a budou vědět, že v životě mohou dosáhnout spousty věcí, i když někdy bude třeba překonávat i velké překážky. Díky tomu, že je nikdo nikdy do ničeho nenutí, si podle mého názoru, ale i podle názoru mnoha vědců a vývojových psychologů zachovají vnitřní motivaci a takzvanou self-efficacy, což je něco jako vnímaná osobní účinnost neboli důvěra ve vlastní schopnosti.

Takže tím, že děti do školy chodit musí, jsou podle vás demotivované, protože něco musí?

Ano, povinnou školní docházkou je totiž zbavujeme svobody a zodpovědnosti za svůj život. Jsou vůči dospělým v naprosto bezbranné pozici. Představte si, že vám někdo vezme zodpovědnost za váš život, za vaše učení, za vaše myšlení i chování. Zbaví vás přirozených důsledků vašeho jednání a místo nich uměle vytvoří známky, důtky, pochvaly a vzdělávací programy. Přestanete vnímat, kdo jste, a jediné, co chcete, je buď se zavděčit těm, kdo jsou právě v pozici síly, nebo budete rebelovat a dostanete tu důtku a nějakou jinou nálepku. Výborně tohle vše popisuje třeba psycholožka Jana Nováčková z projektu Respektovat a být respektován.

Teď je známý třeba případ Ester Ledecké, kterou její otec učil doma. Janek Ledecký tvrdí, že děti se klasicky vzdělávaly jen hodinu a půl denně a zbytek věnovaly „důležitým“ věcem. Přesto odmaturovaly s vyznamenáním. Podle Ledeckého jsou klasické základní školy jen formou hlídání dětí za státní peníze. Stačí i méně nadaným dětem hodina až dvě denně, aby se naučily vše, co současné osnovy vyžadují?

Já tu otázku obrátím. Opravdu je měřítkem vzdělání a úspěšného života to, že se naučím vše, co mi diktují nějaké osnovy? Vy si pamatujete vše, co jste se ve škole učila? Na naší konferenci v listopadu 2015 jsme vyrobili „zábavný testík“. Vzali jsme učebnice pro děti do 12 let, tedy pro nějakou 6. třídu. Vybrali jsme z nich deset otázek a ty položili účastníkům konference, kterých bylo 300.

Každé dítě se přirozeně učí to, co potřebuje ve společnosti, v níž žije. Dítě v Africe se od narození učí trochu jiné věci než dítě v Evropě.

Ani jeden jediný člověk nezodpověděl správně více než čtyři otázky z deseti. Takže já s Jankem dost souhlasím. A mimochodem – ty peníze ještě navíc nejsou „státní“. Stát nic nemá, má jen to, co vybere na daních od nás všech. Takže je to hlídání, které mnohým z nás nevyhovuje. Já ho třeba s dcerou vůbec nevyužívám, ale musíme ho platit.

Kolik času tedy výuce doma věnujete?

Záleží na tom, co si představujete pod pojmem výuka. Pokud myslíte sezení nad učebnicí, tak žádný. Pokud vnímáte učení jako celoživotní proces, který nelze zastavit a děje se každou vteřinu, pak je odpověď, že všechen. My s dcerou žijeme, neustále komunikujeme, hrajeme si, cestujeme, objevujeme společně svět, někdy se i přeme nebo jsme na sebe naštvané, udobřujeme se, omlouváme, když cítíme potřebu, jsme samy, když chceme být samy, a spolu, když chceme být spolu. Jsem dceři vděčná, že s ní mohu procházet životem a těšit se z její přítomnosti a energie.

Dobře, ale když se dítě bude učit jen to, co ho baví, nebudete ho do ničeho nutit, nebudou mu pak v životě ty ostatní znalosti chybět?

Co uděláte vy, když zjistíte, že vám nějaká znalost chybí? Já se prostě někoho zeptám, nebo nastartuju Google. Je tolik příležitostí k tomu dozvídat se úžasné věci, třeba i z druhého konce planety. Mnoho vysokých škol poskytuje své přednášky bezplatně na webu, na Youtube jsou spousty zajímavých videí, vzdělávací portál Khanova škola přetéká vědomostmi. Nemůžeme vědět, jaký bude svět za 10, 20 nebo 30 let, proto nedává smysl snažit se připravit děti na něco, co zatím neexistuje, a může vypadat úplně jinak, než jsme si schopni představit.

Skutečná svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností. Jak se ale naučit být zodpovědný sám za sebe, když vám od narození stále někdo říká, co máte dělat a jak, co je správné a co je špatné?

Každé dítě se přirozeně učí to, co potřebuje ve společnosti, v níž žije. Dítě v Africe se od narození učí trochu jiné věci než dítě v Evropě. Nic není správně ani špatně, všichni jsme individuality, ale zároveň máme přirozenou touhu zapadnout do společnosti okolo sebe. Můžeme to vidět na kojencích a batolatech. Nemají školy, učebnice ani sešity a učí se velmi rychle. V naší západní společnosti založené na psaném projevu je téměř nemožné nenaučit se číst. Tisíce dětí, které vyrostly „unschoolingově“ nebo ve svobodných školách, se naučily číst, psát i počítat samy ve chvíli, kdy to uznaly za potřebné a užitečné. Pokud se pak dítě rozhodne účastnit přijímacích zkoušek na střední školu, je díky tomu, že nikdy neztratilo vnitřní motivaci, schopné se naučit vše, co k přijímačkám potřebuje. A to velmi rychle a efektivně během pár týdnů či měsíců. Je velký omyl, že unschoolingové děti se neumějí učit. Pouze se odmítají učit něco, co jim nedává smysl.

V zahraničí systém unschoolingu povolený je, jmenovala jste například Summerhill. Máte nějaké údaje ohledně vývoje takto vzdělávaných dětí?

Ano. Například Peter Gray, autor knihy Svoboda učení, zpracoval dlouhodobou studii o unschoolerech, která prokazuje pozitivní vliv na získávání nových poznatků, ale také mnohé emoční i sociální výhody pro dítě. Existuje ovšem i hodně výzkumů, o nichž se obecně nepředpokládá, že mají co do činění se samostatným vzděláváním, a prokázaly pozitivní vlivy. Řada studií třeba ukázala, že zvýšená autonomie v dětství je předpokladem pro zvýšenou kreativitu, uspokojivé mezilidské vztahy a zvýšenou psychologickou pohodu a odolnost.

Zdeňka Staňková (37)

Práce učitelky v mateřské škole a knihy Johna Holta o unschoolingu ji přesvědčily o tom, že právě svobodnému vzdělávání chce zasvětit svou kariéru. V současnosti je jedním z pěti hlavních členů Svobody Učení. Zabývá se zde PR projektu, správou sociálních sítí, komunikací s médii a marketingem. Je také autorkou článků na blogu spolku. Má syna (16) a dceru (10), kterou vzdělává doma. Ve volném čase ráda cestuje, čte a poslouchá hudbu.

Sebeřízené vzdělávání vlastně funguje už od dob tradičních společností lovců a sběračů. Jenže v moderní vědě jde o relativně nový výzkumný fenomén a studie o něm, zejména dlouhodobé, jsou zatím omezené. Počet lidí, kteří by mohli takovou studii podstoupit, je zatím i málo reprezentativní. Jenže kvalitní studie, které by dokazovaly prospěšnost povinné školní docházky, chybí i současnému systému.

Není ale škola a nutnost do ní chodit vlastně příprava na budoucí povolání v tom smyslu, že dítě se už odmala učí, že má určité povinnosti a režim?

Do zaměstnání chodíme proto, že chceme. Nikdo nás k tomu nenutí a už vůbec ne zákonem. Poneseme jen následky, pokud pracovat nebudeme. Jak už jsem říkala, sebeřízeně vzdělávané děti si podle dlouholetých zkušeností ze zahraničí zachovají vnitřní motivaci a jejich vnímaná osobní účinnost bývá vyšší než u dětí, které prošly běžným vzděláváním, tedy školami. Děti vzdělávané svobodně vědí, kdo jsou a co chtějí. A pokud se k něčemu rozhodnou, jsou schopny překonat mnohé překážky, aby toho dosáhly. Ony si totiž věří, jsou samostatné, mají zodpovědnost za svůj život.

Škola rozhodně není jedinou institucí, kde se člověk může něco naučit. A zdaleka ne všechny způsoby vzdělávání stojí peníze.

Skutečná svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností. Jak se ale naučit být zodpovědný sám za sebe, když vám od narození stále někdo říká, co máte dělat a jak, co je správné a co je špatné? A co víc – ti „velcí lidé“ často jednají přímo v rozporu s tím, co vám říkají. S disciplínou je to podobné jako s motivací. Lze ji vnutit z vnějšku, nebo ji každý objevíme sám v sobě. Na to ale musíme mít prostor zkoumat, zkoušet, ohmatávat svět okolo sebe, nést důsledky svého jednání. Jsou lidé, kteří milují řád. Proč je tedy nenechat, aby si jej sami vytvořili? A pak jsou lidé chaotičtí, kterým je v jejich soukromém chaosu dobře. Všichni se ale naučí jisté disciplíně a řádu prostě proto, že žijí mezi ostatními lidmi a dostávají od nich zpětnou vazbu na své chování.

A co méně nadané děti nebo ty, které potřebují odborné vedení?

Pokud jde o děti s ADHD a podobnými poruchami, pak jsou právě tyto děti těmi „nejlepšími kandidáty“ na sebeřízené vzdělávání. Narůstající počet dětí s poruchami učení je totiž spíš měřítkem strnulosti školského systému, nikoli těch dětí.

Pokud by byl unschooling zlegalizován, mnoho rodičů nebude mít peníze zůstat s dětmi doma, nebo jim platit soukromé školy typu Summerhill. Nebude to tedy jen vzdělávání pro elity?

Jak už jsem řekla, my nehodláme žádné školy rušit. Jde jen a pouze o svobodu volby pro ty, kteří ji nyní nemají. Odluka od oficiálního školství znamená také odluku placení. Státní školy nejsou zadarmo, jen jsou platby za ně skryté v daních. Necháme-li tyto peníze lidem v peněženkách místo toho, aby je odevzdávali státu, mohou si za ně pořídit vzdělání. Škola rozhodně není jedinou institucí, kde se člověk může něco naučit. A zdaleka ne všechny způsoby vzdělávání stojí peníze.

A ani pro děti ze sociálně nejslabších rodin není škola záchranou. Řekla bych, že je spíš prostředkem k uklidnění našeho svědomí. Můžeme si říkat, že je o ně nějak postaráno. Ve skutečnosti jim sice škola možná poskytne nějaké důležité dovednosti, jako je například gramotnost, ale zároveň je velmi často jen utvrdí v tom, že jsou outsideři. Kromě toho, že tyto děti nemají žádné zázemí doma, ve škole navíc lezou na nervy unaveným učitelům, kteří mají na starosti spoustu jiných věcí. Přitom je pravděpodobné, že gramotnými by se tyto děti staly i bez povinné školní docházky prostě proto, že psát a zejména číst potřebují na každém kroku, což je samo o sobě k učení přiměje. Byť třeba později než v šesti letech.

foto: Pavel Šinágl, zdroj: Svoboda Učení

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.