fbpx

S Růženou Komosnou o vyšívání starodávných lidových vzorů, blížící se stovce a kroji jako rodinném dědictví

Zveřejněno: 13. 5. 2018
Přečteno 23545x

Tradice je tradice. Ale kdyby nebylo legendární lidové vyšívačky „Tetičky Komosné“ z Podluží, kdoví, jestli by pestrost krojů regionu pomalu nezanikla... Když jsem jedno květnové ráno vytočila telefon možná nejakčnější prababičky v Česku, paní Růženy Komosné, která šije kroje a na Podluží ji zná i každé děcko, ozvalo se roztomilým podlužáckým nářečím: „Haló, stařenka. Rozhovor? A co to je, to Flowee? Aha, tož dobře teda, dojeďte. Ale dopoledňa, já odpoledňa šiju nebo su na poli!“

Související…

Jak se dožít 104 let? Kopat do stovky ve vinohraduO kašli, rakovině a lásce, která ho z toho dostalaJsem malířka, provokatérka, máma od dětí i smutná Amazonka

Rozumějte, ona nejen že tři roky před magickou stovkou úřaduje s jehlou stejně bravurně, jak to dělala tři čtvrtě století. Tahle excelentní lidová vyšívačka si hraje s flitry, bavlnkami, korálky a malovanými mašlemi ke krojům, k tomu se ohání motykou na poli a peče božské patenty s povidly a mákem. A dokonce ve svém věku ovládá mobil!

Paní Komosná celý život šije. Od nevidím do nevidím. „Jehla mně je souzená. Měla jsem jen jednoho syna, Pánbíček měl pro mě jiné poslání. Dělat radost krojovanů krásů,“ vypráví. Vzala si krejčího, který prý vypadal jak za groš kudla. Když jí místní řezník řekl: Ná, Růžo, jak ťa uživí? Odsekla mu se smíchem: Šak jehlu unese, tož co!

Po smrti manžela byla jediná, kdo na Podluží ručně vyšíval mužské krojové kalhoty červenice. Mají tak složité vzory, že je zvládne jen skutečný mistr řemesla. Pod rukama jí prošly stovky krásně zdobených kordulek a pod ně tisíce mužských košil. Červenou nebo černou bavlnkou na ně s láskou vyšívala srdíčka, tulipány, karafiáty...

Kroj za třicet tisíc

Takový kroj, to je na jižní Moravě vzácnost. Umělecké dílo. Dědí se v rodině jako Míšeňský porcelán. Některé mají i sto let. Kdo si ho chce nechat ušít, aby byl na hodech „in“ a mohl s chasou, ten si provětrá peněženku. Mužský totiž vyjde na třicet tisíc. Když jsem se téhle drobně energické stařenky s obdivuhodnou chutí do života ptala, kolik krojů už ušila, rozesmála se: „Moc! Měla jsem takovů knížku, kam jsem si psaua míry. A tá je už úplně plná, už su na konci.“

Přesto u ní kvůli krojům zvoní půlka jižní Moravy dál. Tetička Komosná je pojem. Celebrita. Na každých hodech zpívá, a ještě i tančí. „Vy tu budete muset být do sto deseti, Vy jste nenahraditelná!“ říkám jí. „Ale co by, už sem si zaučiua náhradu. A stejně šiju dál. Já to miluju, tů prácu,“ přiznává s pokorou.

Povídat si s ní v tom jejím bavlnkovém retro království je balzám na nervy. Dolní Bojanovice jsou malebné poklidné městečko kousek od rakouských hranic. Říká se mu Moravský Vatikán. Lidovci tady totiž v každých volbách převálcují všechny ostatní. „Pan farář doporučil,“ říkají místní, když se ptáte, proč volí tak, jak volí. Když jsem tam bloudila a ptala se starousedlíků, kde paní Komosná bydlí, ozvalo se posvátně: Potřebujete kroj, že? Jeďte ke kostelu, doprava, doleva a na rožku je baráček s podlužáckými ornamenty.

Přivítala mě tam v zelené jupce, bílém květovaném šátku a světle modré sukni, jak to nosí stařenky na dědinách. „Zrovna sem došua z kosteua a domodliua sa breviář,“ zašvitořila podlužácky po ránu. Celou dobu se smála svýma veselýma očima. Když jsme z její skromné dílničky odcházely, chytla mě za ruku a zamrkala spiklenecky: „Jejda, já sem vám nic nenabídua. To su ale, co? Pote, dám vám šťopečku slivovice!“ Byla jsem autem, škoda. Bylo to ale tak milé, že jsem se neudržela, a tetičku Komosnou, která mi je sotva po prsa, pohladila po tváři. „Tož Vás aspoň Pánbíček opatruj,“ zamávala mi ještě od dveří…

 

To byste se zapotila, než byste spočítala, kolik krojů jste za celý život našila. 

No, to ano. To bylo dámských i pánských kordulek, červenic, jupek, sukní, zástěr, rukávců k ženským krojům, rožků s mašlemi, které nosí Bojanovčanky na hlavě, krojů pro děcka. A těch mužských košil! A hromady vajskornic, to jsou jednoduché bílé košile, které chlapi nosili na práci. Jen s jednoduchou bílou výšivkou kolem krku.

Ale vy jste nejen geniální vyšívačka, ale taky pořádná rebelka. Jak to bylo s těmi volbami v roce 1948?

Hodila jsem do urny na protest proti komunistům bílý lístek. I později jsem v rodině byla proti tomu, když měl někdo nastoupit na místo, kde se vyžadoval vstup do strany.

Hodila jsem do urny na protest proti komunistům bílý lístek.

Kolik vám tehdy bylo, že jste si uvědomovala, co z toho může být za průšvih?

Osmadvacet. Už jsem byla vdaná a měla tříletého syna. O dva roky později jsem pak musela vstoupit do JZD.

Tak už chápu, proč tady v dílně máte fotografii Václava Havla. Vy jste byla jeho obdivovatelka?

Ano. A taky jsem měla ráda prezidenta Masaryka, rodáka z Hodonína. V jedenácti letech mě dokonce vybrali, abych pro něho nazpívala písničku. Zpívali jsme ji s jedním židovským chlapcem a taky s orchestrem. Panu prezidentovi se to prý moc líbilo. Dostala jsem za to tehdy čokoládu, to bylo za mého dětství velice vzácné.

Vy šijete jen podlužácké kroje, nebo jste zabrousila i do okolí? Třeba do Kyjova, Vracova, na moravské Slovácko…?

Dělala jsem hlavně podlužácké kroje, ale když někdo chtěl, i třeba z Ratíškovic, z jiného regionu, tak jsem jim to udělala. Jednou za mnou přišla děvčica, že by chtěla ratíškovskou kordulku. Říkám, ta není světově známá, ta je jednoduchá. Dones mně ji, já si tě vyměřím a ušiju. Moc dělám pro přespole.

dilna

Co je z toho podlužáckého kroje nejsložitější na vyšívání?

Mužské kalhoty, červenice. To je úplně jiný styl výšivky, je to starodávný vzor. První se udělá šňůrování, potom se dodělávají ty krucánky. To můj Michal, manžel, uměl velice pěkně. Těch vzorů je osm, co se neodchylují od tradice.

Jak jsou staré ty vzory?

Červenice se na Podluží uchytily před 1. světovou válkou, přišly spolu s Charvaty, kteří sem odcházeli kvůli Turkům. Usazovali se hodně u rakouských hranic, chtěli si zachovat řeč, kroj a kulturu. Třeba v Charvatské Nové Vsi, Poštorné. To se velice zalíbilo Starobřeclavanům a začalo se to nosit. Od Kostic, Tvrdonic a Mikulčic až po Hodonín. Stejně tak Dolní Bojanovice a Mutěnice, i když to už je Kyjovsko, tedy jiný region.

Na kolik takový mužský kroj vůbec vyjde?

Teď je to drahé, tak na třicet tisíc. Deset tisíc červenice, boty čtrnáct. Košile vyjde na dalších pět. Když chce paličkované kosarové krajky, metr vychází na šestnáct set korun. To je strašně pracné.

I tak ty kroje trochu „zchudly“, nemůže to mít každý. Lidi musí mít na živobytí a na inkaso. Teprve až pak na parádu.

A dávají si to lidi i v dnešní době dělat, nebo spíš opravujete, přešíváte?

Aj to, aj to. Dávají si to dělat úplně nové. Ale kolikrát se na to skládají babičky, dědečci a celá rodina. I tak ty kroje trochu „zchudly“, nemůže to mít každý. Lidi musí mít na živobytí a na inkaso. Teprve až pak na parádu. A kroje jsou paráda a veliká.

Když je hodové období, to asi nevíte, kam dřív skočit?

Ano. Každý to chce na termín, však po hodech už je to všem k ničemu (smích).

Máte z toho velkou radost, že se kroje a tradice na Podluží tak drží?

Mám. Velkou. Já Podluží miluju. Kroje, zvyky, lidi, jsme jako jedna rodina. Ať jede člověk, do které dědiny chce, do Mikulčic, Moravské Nové Vsi, Kostic, všude se mluví stejným nářečím, všude si krásně povykládá. Jak je potřeba, aby zapršelo, protože je strašné sucho, co mám rozešité, co jsem vařila. S nikým si nic nezávidím, nikdo nezávidí mně. Miluju Podluží k smrti.

Je krejčovina dobré řemeslo? Dá se tím uživit?

Já říkám, že chleba se musí koupit každý den, ale kroj jen za onoho času. A když jsme to měli s Michalem jako živnost, museli jsme se nejen uživit, ale i poplatit daně, a aby bylo na penzi. Na šití nikdy nezbohatnete, krejčovina není placená honosně. Když jsme dělali pod Ústředím lidové výroby Brno, dělali jsme úkolem, abychom si co nejvíc vydělali. Ale je to dobré řemeslo, jste doma, v teple, v suchu, má to výhody. A kdo umí hospodařit, tak vyjde.

Jen chytnu jehlu, už mně projede bolest až do ramena.

Nebolí vás z toho šití za celý život už ruka?

Jejda, a jak! Jen chytnu jehlu, už mně projede bolest až do ramena. Teď v noci jsem nemohla ani spát, musela jsem si ji pořád mazat, jak mě brněla.

Kolik hodin denně ještě šijete?

To se nedá spočítat. Uvařím si, poobědvám, pak šiju a k večeru jdu na pole.

Vy si každý den ještě i sama vaříte?

Ano. Včera jsem měla kuřecí řízek, brambory a zelený salát, ten mám svůj ze zahrádky. Já to mám ráda, tož si pokaždé misku udělám.

komosna siti

A pak, místo abyste si po obědě zdřímla, šijete...

Ano. Když bylo pilno a šili jsme pro celé kapely, tak jsme s Michalem šili od rána do noci. Nebo když si u nás zadal kroje Státní soubor písní a tanců, tak to jsme snad ani nespali. Dojela sem tehdy jejich režisérka, vybrala si vzory a ty jsem musela zvětšit, aby byly výraznější na jevišti. To jsem myslela, že se zblázním. Od rána do noci, furt navlékat bavlnky. Ale když jsem to pak skládala do těch kufrů, to vám byla taková krása! Všecko novučké. Úplně mně srdéčko poskakovalo. A pak s tím byli naši za komunistů až v Číně a na Kubě. Prý tam nic tak krásného v životě neviděli.

To je fajn, že jste potkala chlapa, se kterým jste měli práci, kterou jste milovali. Měli jste pěkný život?

Měli. My jsme se měli velice rádi a rozuměli jsme si po všech stránkách. Celý život jsme spolu i ochotničili. Já jsem hrála, Michal byl režisér. Když bylo představení, napekla jsem koláčů, Michal vzal demižon vína. A doma jsem měla na starosti veškerou finanční agendu. Michal vždycky jen: Mamko, jak jsi s penězama? Neměj starost, dobré je to, odpovídala jsem mu.

Vzpomenete si na něj každý den?

Každý. Chybí mně tu. On je v zemi už deset roků. Když už ležel, tak jsem mu říkávala: Dokud jsi tady, je to dobré, mám si s kým povykládat, o koho se postarat. Víš, jak mně bude smutno, až nebudeš? Však když jdu na hřbitov, pokaždé mu vykládám. Jak se nám daří, že je sucho, a aby se modlil za déšť. Zrovna teď jsem mu nesla na hrob kvítka. On je měl rád.

Když jdu na hřbitov, pokaždé mu vykládám. Jak se nám daří, že je sucho, a aby se modlil za déšť.

Můžu osobní otázku? Máte jen jednoho syna, nechtěla jste víc dětí?

Chtěla, ale nešlo to. Bylo po válce, syn se narodil v lednu. V dubnu tudy šla fronta, schovávali jsme se ve sklepě, tam jsem se asi nachladila. Ničeho nebylo, ani mléka. Rusi tady měli štáb a my jsme šili důstojníkům „epolety“ na ramena na uniformu. A prý, co za to chci. Tak jsem řekla, že trochu cukru. Udělal kornoutek z novin a nasypal mně ho do něj. Pak přišel další den, že to bylo málo a donesl mně čtvereček mýdla. Byla jsem ráda aspoň za to. Těžká doba, furt ničeho nebylo. Ale tím, že jsem neměla těch dětí, tak jsem mohla furt šít. Pánbíček asi chtěl, abych šila kroje.

Váš muž byl určitě pořád jak ze škatulky, když měl doma tak šikovnou ženu.

Byli jsme jednou na plese a Mařena Chabaníčka, kamarádka, říká: Růžo, tá košela, tá je tak pěkná. No to víš, že pro něho jsem si to udělala co možná nejpěknější, říkám jí. Byla pečlivě vyšitá, velice pěkný vzoreček. Měl tam srdéčko, jablíčko a tulipán.

Jak se to vlastně dělá? Ty ornamenty se na košili musí nějak předem namalovat?

Ano. Těch vzorů na košile je asi dvacet. Měla jsem kamarádku Mařenu Hunčku, chodily jsme spolu do školy a ona měla vlohy na malování. Měla talent i na ty ornamenty. Tak krásné mně namalovala! Když jsem chtěla novou košili vyšívat, ona mi udělala ornament podle starodávného vzoru.

A to vyšíváte od ruky? Umíte to už zpaměti?

Ne, to se musí přes kopírovací papír na plátno namalovat a podle toho pak vyšívat.

Kolik hodin vám trvá vyšít jednu košili?

Ten punt dá skoro týden, to je 35 cm výšivky. Tulipán, jablíčko, karafiát, růže. Furt dokola. Za den vyšijete tak 10 x 10 cm. Víc ne. To jenom navlíkáte bavlnky (smích).

Už jste i praprababička?

Ano, mám už dvouměsíčního prapravnoučka. Já pro rodinu a pro kroje žiju. Však jsem je pošila celé rodině. Oni stavěli, peněz neměli, tak jsem se jim snažila pomoct, jak se dalo. I plac na barák jsem vyběhala.

Panenko milá, dyť nevíme dňa ani hodiny. To může být každý den. Já s tím počítám. Chodím do kostela, breviář se modlím, povinnosti si plním. A nic už si pro sebe ani nepořizuju, všecko dávám děckám a na dobré účely. 

A vy jste byla celý život i velká sokolka...

Ba, a jaká tanečnica! A jak jsem byla pružná! Však ještě teď každý den cvičím, poprotahuju se, dřepy dělám. Sedět u šití, z toho je člověk jak „guča“. A pohyb na poli je potřeba.

Který kroj je pro vás nejkrásnější?

Který? No, náš. Bojanovský. On je ten náš nejen krásný, je i takový vznešený. Bojanovský kroj je grácie, to nemůže mít na sobě jen tak někdo, nějaký „ozembúch“. To musí nosit krásný chlap, inteligentní fešák, který umí i verbovat. Už jsem si zaučila v rodině náhradu. Naše Markétka už ušila dvě stě červenic. Ale v Josefově se prý vykládá, že tetička Komosná za dva roky dožije stovky. Já že: Panenko milá, dyť nevíme dňa ani hodiny. To může být každý den. Já s tím počítám. Chodím do kostela, breviář se modlím, povinnosti si plním. Na vůli Boží, jak to bude dál. A nic už si pro sebe ani nepořizuju, všecko dávám děckám a na dobré účely. V kostele, do zvonku, aby bylo i pro kostelníky a pro ministranty.

foto: Eva Matušková

Hana Raiskubová

Hana Raiskubová

Novinářka, píáristka i tisková mluvčí pro firmy působící v sociální oblasti. Učitelka angličtiny a tělocviku, lektorka komunikace.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.