Autorka Flowee Hana de Goeij se vyhnula turistice a obešla skryté poklady neapolských ulic

Přečteno 1385x

Neapol musela být okouzlující, vášnivá a tajuplná dívka. Po staletí v její hrudi bilo srdce naší civilizace, v její náruči se hřáli králové a svůj hold jí k nohám skládali nejvýznamnější umělci své doby. Dnes je z ní lehce nerudná vznešená dáma v ošuntělém kabátě, která svá tajemství poodhalí jen těm nejvytrvalejším. Život v ní charakterizuje l’arte di campare neboli umění žít a přežít za každých okolností.

Související…

Itálie rozdává hrady zadarmo a jeden můžete mít i vy!Řemeslo v 21. století: Zachrání ho bohatí lidé?Nejluxusnější hotely světa. Víme, kam jezdí na dovolenou horních deset tisíc!

Zajímavě mi věc vysvětlil Vittorio Carità, dědic klenotnického impéria, který se do Neapole vrátil po letech v exilu a na kokainu. „Napoletánci doufají, že se něco změní, ale neudělají nic pro to, aby změnu sami iniciovali. Jejich schopnost adaptace je obdivuhodná.“ Taxi na cestě z letiště suverénně přehlíží stopky a na milimetry se vyhýbá kolemjdoucím. Údajně prý mají řidiči k chodcům velký respekt, nicméně na neapolských silnicích bezpochyby vládne zákon džungle a o své místo na přechodu je nutno se poprat. Bez mrknutí oka po nás řidič chce za cestu z letiště 60 euro, fixní taxa stanovená městem je 23 euro. Není nad to domluvit cenu před nástupem do vozu.

Turisté vs. domorodci

„Situace v Neapoli je v podstatě podobná jako v Africe,“ konstatuje Michelle Lowe, hoteliérka vychovaná v Británii, která v Neapoli žije už šestnáct let. „Já už nevěřím ani policajtům, stejně si všechno překroutí podle sebe.“ Opatření, která město dělá, jsou podle Michelle nepromyšlená, polovičatá a populistická. Posledním příkladem je pěší zóna podél moře. Myšlenka krásná a pro pár šťastných i velmi výnosná. Zbytek bude trpět ještě nižším počtem parkovacích míst než doposud a obchody, k nimž se nikdo nedostane, zajdou na úbytě. Podle dosavadních indicií to vypadá, že Neapol bude rájem pro turisty a peklem pro místní, kteří chtějí hrát podle nějakých pravidel.

Neapol není místem pro vysoké podpatky. Velká část jí leží na skále, která vyrůstá z moře, a garantuje tak téměř horolezecký zážitek.

Neapol není místem pro vysoké podpatky. Velká část jí leží na skále, která vyrůstá z moře, a garantuje tak téměř horolezecký zážitek. Velmi oblíbeným dopravním prostředkem jsou tedy místní lanovky neboli funicolare, pomocí nichž se lze přepravovat mezi jednotlivými patry města. Tentokrát jedeme dokonce zadarmo. Můj průvodce Dimitris se totiž s hlídačem lanovky jednoduše domluvil. „Je spíše výjimkou, že někdo lístek má. V Neapoli se s lidmi vždycky domluvíte,“ směje se vytáhlý čahoun.

Krásné metro

funiculare

Velmi oblíbeným dopravním prostředkem v Neapoli jsou lanovky, neboli funicolare

Mimochodem za návštěvu stojí stanice metra na trase 1. Stanice Toledo byla v loňském roce vyhlášena nejkrásnější stanicí Evropy a pro cestující simuluje fascinující sestup pod mořskou hladinu s efekty, které rozvlní moře i na studených zdech podzemního tunelu. Skoro to vypadá, že Neapol je pod povrchem čistší než na povrchu.

Napsat, že nevím, na co se dříve dívat, by bylo hrubým podceněním skutečné situace. Neapol mne pohltila a čekala, co zvládnu. Její vnější fasáda mne nechává relativně chladnou, vznosné paláce již dávno ztratily svůj lesk, načančané výlohy značkových obchodů se nijak neliší od jiných měst a pouliční frmol, v němž bojuji o své místo na slunci, je vyčerpávající. Musím jít na jistotu za tím, co staletí přetrvalo.

Zlatá řemesla

Mario Talarico je příslušníkem čtvrté generace rodiny, která v roce 1860 založila firmu na výrobu deštníků. Malý krámek v uličce odbočující z nákupní via Toledo lze minout, i když jej hledáte. Nad vchodem visí deštník, cedule se jménem je ale nenápadná, ostatně jako u všech obchodů, které v Neapoli stojí skutečně za to.

Mario, kterému je již přes osmdesát, sedí schoulený na rozvrzané trojnožce a sklání se nad kusem dřeva, ke kterému umně připevňuje drátěnou kostru budoucího deštníku. Jeho výrobky byly kdysi velmi populární mezi členy neapolské aristokracie a obyčejným smrtelníkům je dnes posílá do celého světa.

Rukojeti jsou vyřezávány z kostí a z cenného dřeva, které Mario mimo jiné dováží ze střední a východní Evropy. Denně zvládne ve své dílně, vyzdobené fotografiemi, na kterých se usmívá v objetí celebrit, vyrobit tři až čtyři deštníky. S jeho deštníkem si domů odnášíte kus neapolské historie a řemeslný poklad prvotřídní kvality, jehož výrobě můžete na vlastní oči asistovat.

neapol metro

Stanice metra Toledo

Černý oblek nikdy

O něco více času budete potřebovat u mistra krejčího Gennara Solita. Jeho dílna se dokonale skryje většině očí za zdmi paláce na via Toledo ani zvonek nemá označen a teprve hlídač domu mi potvrdí, že jsem na správné adrese. Správná je už přes čtyřicet let a vládne jí šedivý sedmdesátiletý pán v dokonale střiženém obleku za stolem, na němž pečlivě vyměřuje budoucí ošacení.

"Jediné, co nikdy nešiji, jsou celočerné obleky, prostě si myslím, že jsou ošklivé."

 

Klientelu má stálou. „Zákazník přichází většinou bez představy a výběr střihu nechá na mně. Jediné, co nikdy nešiji, jsou celočerné obleky, prostě si myslím, že jsou ošklivé. Smoking černý ano, ale oblek nikdy,“ říká, zatímco látku pod rukama uhlazuje masivní osmikilovou žehličkou, které se o napařování nikdy ani nezdálo.

„Má skoro třicet let, ale nemám ji za co vyměnit. Ty nové se jí ani zdaleka nevyrovnají,“ usmívá se. Ročně ušije kolem 300 obleků, termín dodání se pohybuje kolem dvou měsíců a cena začíná na 2000 eur.

Hlavně pozdravit

Vittorio Carita, excentrický miliardář a vyhlášená postava neapolské společenské scény, a já sedíme v kavárně Intra Moenia na Piazza Bellini, ve vzduchu je cítit moře, sluneční paprsky mne hladí po značně vybledlé paži a snaží se napravit situaci. Na první pohled je zřejmé, že Vittorio ke schůzce vybral intelektuální prostředí. Obvod náměstí i přilehlé ulice jsou plné studentů, antikvariátů a knihkupectví. Za ráj tento kousek Neapole považují i hudebníci, jejichž nástrojům je určena via San Sebastiano. Také Intra Moenia se pyšní přídomkem literární kavárna, příručka o gestech Napoletánců mi přišla zvláště užitečná.

pizza

Pizza, údajný místní vynález

„V Neapoli se vám nikdy nestane, na rozdíl třeba od Milána, že by vás lidé nepozdravili. Za dva dny tady budete doma a začnou vám nosit jídlo a květiny. Pokud budete Neapol milovat, vycítí to a vrátí vám to zpátky,“ pěje Vittorio ódy na své rodné město.

"Když jsem byl mladší, chodil jsem doslova ověšený šperky z otcovy dílny a často jsem šel takhle vyšňořený kupovat kokain, nikdy se mi neztratil ani prstýnek." 

 

Také pro nechvalně známou kriminalitu a nepořádek má vysvětlení. „Když jsem byl mladší, chodil jsem doslova ověšený šperky z otcovy dílny a často jsem šel takhle vyšňořený kupovat kokain, nikdy se mi neztratil ani prstýnek. Kriminalita existuje, setkáte se s ní ale spíše v okrajových částech města. Co se týče odpadků, považuji to za chybu komunikace. Nikdo Napoletáncům neřekl, co s nimi pořádně dělat, až se nakupily v ulicích. S lidmi je to tady jako s dětmi, musíte jim věci pořád vysvětlovat.“

Mimochodem, Vittorio je snad jediný člověk v Neapoli, který nemá rád pizzu, údajný místní vynález, kterým pohostili i italskou královnu Margheritu a jejíž jméno pizza v barvách italské vlajky nese.

Pizza Napolitana

Na tom, kde najít tu nejlepší, se místní neshodnou, co Napoletánec, to jiná oblíbená pizzeria. Neapol je zcela jistě městem extrémů, na okrajích živoří chudí a v centru si bohatí kupují za milióny eur byty v rozpadajících se palácích.

Neapol je také městem kostelů a Napoletánci prý věří ve dvě věci: V Boha a v Maradonu, legendárního fotbalistu, který za Neapol hrával. Jen v historickém centru je kostelů více než sto a řada z nich již neslouží původnímu účelu, naopak. Odehrávají se v nich aktivity zcela světské, například smlouvání o vyhlédnutém zboží v krámku vytvořeném z krypty bývalého svatostánku.

neapol staremesto

Staré město Neapole

Romantika a dršťky

V Neapoli jsou ukryté poklady. Na jeden z nich jsem narazila v podobě květinářství Calvanese naproti nádherně nefrekventované botanické zahradě, kde jsou jména stromů napsána ručně na keramických kachlích. Království růží, bambusů, palem a čtyř malých koťátek je ukryté za branami bezejmenného paláce a mimo omamnou vůni zeleně nabízí i lehce zarostlé posezení u prosklené věže. Srdce romantika se zaručeně rozbuší a pragmatik si odpočine od rušné ulice.

Stejně jako nejlepší řemeslníci i nejlepší kuchaři si asi v Neapoli říkají, že vývěsní štít je zbytný luxus.

Kromě pizzy lidé v Neapoli jedí hodně ryb a dršťky. Na to druhé mají dokonce specializovanou restauraci Le Zendraglie a za tím prvním jsme se vydali do restaurace Da Dora. Stejně jako nejlepší řemeslníci i nejlepší kuchaři si asi v Neapoli říkají, že vývěsní štít je zbytný luxus. Nenápadná rodinná restaurace je plná až po střechu i bez okázalosti a marketingu.

Dnešní večerní menu znovu potvrzuje, že nejlepší ryba je ta nejjednodušší, pečená a pouze s citrónem. Vittorio mi při loučení předal jednoduchou vizitku pouze s mobilním číslem. Až přijedu zpátky, nejméně na týden, mám mu zavolat. Pak teprve budeme mít dost času, aby mi ukázal tu pravou Neapol. Začneme na večeři v jednom ze tři set pokojů u jeho rodinné přítelkyně, baronky neapolské. 

foto: Shutterstock a Profimedia

Galerie

Hana de Goeij

Hana de Goeij (hdg)

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.