Ještě před 11. zářím 2001 učinil Zlatý Slavík několik pozoruhodných tvrzení o islámském terorismu a vlivu technologií. Jeho názory na politiku jsou poněkud kontroverznější, nicméně stojí za bližší prozkoumání

Přečteno 137691x

Někdy v roce 2013 jsem na netu našel citáty připisované Karlu Gottovi, který mluvil o tom, že světu ve skutečnosti vládnou skupiny mocných, které veřejnost nezná, a že tomu tak bylo odjakživa. Mluvil o tom, že elity Východu a Západu se před rokem 1989 na všem domlouvaly a že ani dnes svět neřídí demokraticky zvolení politici. „Politika se odvíjí podle přesných scénářů, nic se neděje náhodou, i to nejhorší jako války. Vždy je o vítězích rozhodnuto dávno předtím. Stejné banky podporovaly toho, kdo je rozpoutal, a vyjednávaly s tím, kdo byl napaden. Domlouvaly se, čím budou platit, až jim budou posílat zbraně,” řekl Karel Gott a pak to pořádně rozjel: „Běh světa řídí tyto vysoké nadstátní kruhy, tzv. ilumináti nebo osvícenci, a také svaté řády a lóže až po mysticko-okultní organizace.“

Dávno před masivním rozvojem internetového bankovnictví a chytrých mobilů mluvil Gott o „bezhotovostním platebním systému pomocí mikročipů“, s nímž „bude možné z jednoho vládního centra získat o každém informaci...“ 

Při bližším ohledání zdroje jsem k nemalému údivu zjistil, že se jednalo o přetisknutí interview, které se uskutečnilo v magazínu Pátek Lidových novin v roce 2001, kdy jsem byl jeho vedoucím redaktorem. Náhle jsem si vzpomněl, jak jsme tehdy ten podivuhodný text připravovali a Mistra fotili v černých brýlích a proužkovaném obleku. Mnoha čtenářům tehdy i dnes musel připadat text, takové ty konspirační teorie, poněkud výstřední.

Gottstradamus

Mistrovi se nicméně nedá upřít, že v některých momentech rozhovoru projevil slušnou předvídavost. Dávno před masivním rozvojem internetového bankovnictví a chytrých mobilů mluvil o „bezhotovostním platebním systému pomocí mikročipů“, s nímž „bude možné z jednoho vládního centra získat o každém informaci a každého kontrolovat.“ V roce 2001, tedy tři roky před vznikem Facebooku a 17 let před skandálem s ovlivňováním amerických voleb přes facebookové účty, Gott mluvil o komunikačních technologiích  – „zatím je to velmi příjemné a i další vývoj v tomto směru nám bude připadat praktický, výhodný a hlavně pohodlný, ale časem zjistíme, že jsme se stali objektem nejenom kontroly, ale i manipulace s myšlením.“ Zajímavou předpověď učinil také ohledně války s terorismem. „Studená válka skončila, ale narůstá ekonomická nerovnováha mezi křesťanským a islámským světem,“ řekl Zlatý slavík tři měsíce před útoky 11. září. 

„Studená válka skončila, ale narůstá ekonomická nerovnováha mezi křesťanským a islámským světem,“ řekl Zlatý slavík tři měsíce před útoky 11. září. 

Dnes najdeme na českém internetu desítky webů, které rozvíjejí konspirační teorie, a hlásí se k nim částečně i někteří politici, intelektuálové a celebrity.  Ale v roce 2001 byl Karel Gott se svými názory vskutku ojedinělým zjevem. Což by klidně mohlo být vnímáno tak, že Karel prostě zešílel dřív než ostatní. Jenže on byl schopen zajímavě předvídat technologické krize i problémy s Evropskou unii. A to v době, kdy svět byl ještě v pořádku, žádná válka s terorismem, žádný Brexit, žádný Islámský stát, žádné data leaks.

Kávu nám osladil

V Lidových novinách o něm v 90. letech vyšla esej na téma jeho písničky „Kávu si osladím o trochu víc“. Lidovky psaly, jak Gott ladil noty s komunistickým režimem, když lidem říkal, ať jsou poslušní režimu, hledí si svého, a když je něco štve, ať si prostě „kávu osladí o trochu víc, své banjo naladí a jinak nic“.

gott filipovska

Jana Malknechtová, Karel Gott a Pavlina Filipovská

 

Ano, je to výzva k poslušnosti, ale dá se na to nahlížet také méně příkře. To, co Karel nabízel, byly tóny smíření. Ne každý dokázal za minulého režimu stát zpříma a platit za to životem v disentu. Pro těchto devětadevadesát lidí ze sta je verš o slazení kávy konstatováním, že svět je, jaký je, a já holt nejsem žádný hrdina. Karel svým Čechům pomáhal, aby se vyrovnali sami se sebou. Zda to je pokleslost, nebo to zaslouží odvahu, to nechám na posouzení laskavému čtenáři, protože já nemám potřebu za to Karla Gotta hodnotit.

V onom rozhovoru pro magazín Pátek svou vlastní životní roli popsal: „Největší radost pro mě je, když se mi podaří dostat publikum do té správné nálady, až do meditativní polohy, v níž se přenesou do fiktivního světa příjemných pocitů.“ 

V soukromí ale Karel růžové brýle odkládal. Jak jsem se dozvěděl od lidí z jeho okolí (např. od jeho dlouholeté manažerky Vlastimily Herzerů), Mistr s nimi mluví o politice i těch tajných mocnářích často a s velkým zápalem.

Je to jako v bajce: Přes den Zlatý slavík zářil, velebil pohodičku, pozitivitu, oslavoval jas slunce. Jak se ale smráká, Slavík odlétl do samoty svého hnízda, kde ho nikdo neslyší, a tam bědoval nad prodlužujícími se stíny. Temnou mocí, která si uzurpuje vládu nad světem, aniž by si to ten svět uvědomoval. Zlatý slavík varoval, že je jen otázkou času, kdy zlo znovu udeří.

Gandalf a spol.

Ale to už jsme někde slyšeli, že? Prodlužující se stíny, které dnes nikdo nechce vidět, ale každým dnem jsou silnější, jsou podstatou řady dnešních populárních mytologií. V Hvězdných válkách Jediové bojují proti nejprve skryté, ale postupně stále silnější temné straně síly. V Pánovi prstenů nejprve nikdo nevěří Gandalfovi (tak jako Karlu Gottovi), že temný pán Sauron znovu povstal, ale brzy mají všechny síly dobra honičku, aby zničily prsten moci, který by jinak „všechny do temnoty svázal“. I Harry Potter v sobě nejdřív musí najít odvahu, aby vyslovil jméno toho, jehož jméno se nesmí vyslovit. A Neo v Matrixu je pěkně v šoku, když zjistí, že jeho život je jen počítačový program, skrz který lidskou energii vysávají temné kovové obludy.  

Jak se říká, „má v tom prsty ďábel”. A jestli to nepociťujeme dnes, tak zítra už udeří naplno. Temná síla roste. Rejdy elity mocných, jejich plány na vytvoření New World Order, jediného superstátu s orwellovskými zákony, jsou námětem množství produktů popkultury a taky předmětem obav řady lidí. Stojí za rostoucí nedůvěrou v klasickou politiku. Konspirační weby, „alternativní zpravodajství“ a fake news rostou jak houby po dešti, s nimi nedůvěra v „mainstream“ čili tradiční média. Kolegové z novin je mohou stokrát označit za produkty poblázněných amatérů a v horším případě za práci Kremlem placených trollů. Ale to jim na popularitě moc neubere.  

Já nic, to ilumináti

Ale zpátky k Bohovi. Karel Gott zpíval za Husáka, zpíval za Sametové revoluce hymnu s Karlem Krylem, zpívá i v roce 2018. Činí tak s vědomím, že socialismus a demokracie, Západ a Východ jsou jen nálepky, protože skutečná hra o trůny se hraje podle jiných pravidel a noviny jen popisují kulisy loutkového divadla. V tomto smyslu se pak jeho postoj za obou režimů jeví konzistentní. Pokud si tedy Karel iluminátskou teorii neosvojil až později, aby tím (i sám před sebou) ospravedlnil  schopnost zůstat na obrazovkách nehledě na to, co se dělo v letech 1968 a 1989. Nedávno jedna vtipná autorka Financial Times ve sloupku popsala ilumináty jako „společnost tak tajnou, že o ní ví celý svět“, a postěžovala si, že ilumináti opravdu můžou za všechno, samozřejmě i za to, že ona v pondělí ráno zaspala.

Ale nutně bych Karla nepodezíral, že si ilumináty vybájil, aby měl omluvu pro svou názorovou pružnost. Přijměme variantu, že opravdu věří na spiknutí mocných. Na to, že se rozhoduje o nás bez nás. Jak řekl v onom rozhovoru: „Bojím se o tento svět.“ V nějakém záchvatu upřímnosti tedy chtěl  vyburcovat lidi, které jinak uvádí „do fiktivního světa příjemných pocitů“, aby se probrali. Jako když Neovi podáváte červenou pilulku.

Karel Gott si potřásl pravicí s tolika mocnými lidmi na Západě a Východě jako málokdo. Přelétával železnou oponu s lehkostí vyhrazenou jen pro Zlatého slavíka.

Proč to ale Karel udělal? Z přátelství k bližnímu? To může být důvod. Jak vím od řady lidí, Mistr se choval ke svému okolí s laskavostí někdy až udivující. Tomáš Hanák mi vyprávěl, jak při jednom gala večeru ve Státní opeře si šel zakouřit na zadní schodiště pro účinkující. Pod schody vidí muže, jak bezradně postává u dodávky, která nechce naskočit. A pozoruje staršího gentlemana, který k muži přichází a povídá: tak já vás roztlačím. Ten hlas byl Tomášovi povědomý, seběhl k dodávce a vidí, že dodávku netlačí nikdo jiný než Karel Gott. A podobných příběhů znám víc.

Nomen omen

Dovolím si ale též hádat, že Gottovi je téma moci zkrátka a dobře blízké. Ví, jak chutná. Jemně se pohupuje v bocích a hypnotizuje svým hlasem dav v sále i zbytek národa u obrazovek. Karel Gott. Nomen omen. Bůh sestupující mezi smrtelníky na konci každé velké televizní estrády v posledním půlstoletí. Obvykle ze schodů navozujících dojem, že přichází z výšin. Zábavná televizní show fungovala za socialismu i dnes v naší zemi jako klíčový rituál potvrzující momentální status quo. Jeho vyvrcholením, které se odehrávalo s uklidňující pravidelností, byla píseň v podání Mistra.

O Karlově vlivu mě definitivně přesvědčila moje dcera, když jí byly asi čtyři roky. Tehdy z mateřské školky přinesla říkanku, při které z jejích úst poprvé zaznělo jméno jiného člověka než členů naší rodiny: „Zpíval jednou Karel Gott / chtělo se mu na záchod...“ Anebo jak říkala jedna anekdota za socialismu: „Historici jednou o Gustávu Husákovi budou mluvit jako o nevýznamném prezidentovi za éry Karla Gotta.“ A slyšel jsem i upgradovanou verzi z doby, kdy Pražský hrad obýval Václav Klaus.

Zábavná televizní show fungovala za socialismu i dnes v naší zemi jako klíčový rituál potvrzující momentální status quo. Jeho vyvrcholením, které se odehrávalo s uklidňující pravidelností, byla píseň v podání Mistra.

Karel Gott si potřásal pravicí s tolika mocnými lidmi na Západě a Východě jako málokdo v naší zemi. Měl výjimečnou možnost zažít svět z různých úhlů. V roce 1967 celý rok zpíval v Las Vegas. V sedmdesátých a osmdesátých letech koncertoval po celé Evropě i v Asii. Přelétával železnou oponu s lehkostí vyhrazenou jen pro Zlatého slavíka.

Až do onoho rozhovoru jsme ho znali jako Boha, který nám sladí kávu. A náhle Kájovi ztvrdly rysy a varoval před spiknutím ďábelských kruhů, které plánují, kdy, kde a jak budou zabity miliony lidí v další připravené válce. Před temnou silou, proti které jsme bezmocní.

Je Karel pošuk? Nebo na tom, co říká, něco je?  

Princip stínu

Než ale budeme pátrat po iluminátech, pojďme se podívat, zda by mohlo existovat relativně rozumné psychologické vysvětlování, proč Karla Gotta tak fascinuje element „skrytého zla“.  Je to totiž věc, která – soudě podle exploze alternativních verzí politiky – zajímá dnes hodně lidí. Zalistujme tedy třeba v knize Princip stínu, kterou vydal známý německý psychosomatický lékař Rudiger Dahlke. Mluví o složce světla a stínu v lidské psychice. O tom, k čemu se hlásím, a o tom, co se snažím potlačit. O „dobru“ a „zlu“. U každého jsou v jiném poměru, ale fungují jako celek a potřebují se coby dva póly lidské osobnosti.

Není to nic objevného, podobně se vyjádřil už Freud a Jung. Ve východní filozofii tuto přirozenou polaritu znázorňuje symbol jin a jang. Rudiger říká, že v životě prožívám všelijaké zkušenosti, kde se moje osobní temná strana síly projeví. Není to jen násilí vůči jiným, ale třeba taky stud za to, že jsem mlčel, když jsem se měl ozvat. Nebo třeba chtíč, za který se stydím.   

Zlatý slavík sladí kávu, rozdává autogramy, maluje veselé obrazy, ale i on má samozřejmě svůj stín. Jeho vášeň uvádět davy do meditativní polohy sousedí s fascinací temné strany síly

Podle Rudigera je důležité se se svým stínem v jeho různých odstínech smířit. To neznamená mu podléhat, ale pochopit, že nejsem schopný ho vždycky ovládat. Někdy prostě musí ven, přiznat si ho, mluvit o něm. Pokud ale nejsem smířený se svým stínem, pak mám tendenci ho projektovat kolem sebe, abych si například ulehčil od pocitu viny. A tak začnu vidět stíny kolem sebe. To ne já, to on! Soused, moje žena, šéf, uprchlíci, politici, média, Kreml, Bílý dům, ilumináti! Ti jsou zdrojem stínu.

Zlatý slavík sladí kávu, s úsměvem rozdává autogramy, maluje veselé obrazy a roztlačuje dodávky, ale i on má samozřejmě svůj stín. Možná, že jeho nekonečná energie, se kterou přes půl století dokáže uvádět davy svých posluchačů do meditativní polohy sladkou kantilénou, musí být vyrovnávána fascinací „temné strany síly“, jak by řekl Mister Yoda.

Lež jako dvě věže? 

Mám Karla Gotta rád, to je asi z této eseje patrné. I pro jeho výlet do politologie mám větší pochopení než ti, kdo si po rozhovoru v magazínu Pátek klepali na čelo. Karel Gott je jednou z mála opravdu významných osobností v naší společnosti, která formulovala tak neortodoxní názory na pozadí světové politiky. Pojďme se na „iluminátskou záhadu“ podívat trošku v kontextu. Myslím, že náš malý český Bůh si to zaslouží.

Já se totiž také domnívám, že na běh světa mají vliv zájmy mocných osob, o kterých veřejnost mnoho neví. A je to venku. Jsem tedy také „konspirátor“? Inu, přečetl jsem o všech těch záhadách politiky dost. Dost, abych věděl, že na překvapivá odhalení o supermocných nemáme nezvratné důkazy. Proto bych nehlásal teorie o iluminátech s takovou rozhodností jako Karel. Nicméně historie i současnost nám nabízí řadu otázek, u kterých se „oficiální“ výklad, který zastávají politici, experti a velká média, potýká s konkurenčními výklady, které hojně cirkulují na internetu.

Někdy jsou tyto alternativní či konspirační teorie zjevně nesmyslné, ale někdy se opírají o zajímavé indicie. A priori je odmítat mi přijde až příliš pohodlné. Přívlastek „konspirační“ je dnes v médiích spojován automaticky s něčím nedůvěryhodným. Přitom toto slovo vyjadřuje především přesvědčení, že v dané věci šlo o domluvu čili konspiraci. Tedy že daná událost sloužila ve prospěch někoho, o kom veřejnost neví. Proto je logické se u každé významné politické události „konspiračně“ ptát: Cui bono. V čí prospěch.

A to hlavně proto, že diskuze o povaze moci často vyžaduje velmi specifické znalosti. Pokud je nemáme, jsme odkázáni na zdroje z druhé či třetí ruky. Dovolte stručný příklad, který podporuje Karlovo vidění světa: Když se ptám, zda „dvojčata“ 11. září 2001 spadla opravdu kvůli nárazům letadel, jak praví výsledky vyšetřovací komise amerického Kongresu přijímané všemi velkými médii, či zda to všechno nebylo trochu jinak, pak neblábolím nesmysly. Připojuji se do debaty, kterou vedou odborníci z řad architektů, statiků, policistů, hasičů, pyrotechniků a bývalých členů tajných služeb. Skoro tři tisíce univerzitně vzdělaných odborníků totiž podepsaly petici organizace Architekti a inženýři za pravdu 11. září (www.ae911truth.org), která rozporuje tvrzení, že mrakodrapy spadly, protože do nich narazila letadla. Ptají se, zda například nešlo o řízenou demolici, kterou „někdo“ připravil vložením výbušnin do budov. A argumentují třeba tím, že onoho dne nespadly na Manhattanu dva, ale tři mrakodrapy, přičemž do třetího (nazývaného budova č. 7) žádné letadlo nenarazilo. Jak se laik  odkázaný na rozmazaná videa bortících se staveb na youtube k této debatě může vyjádřit? Pokud jste architekt nebo odborník na demolice, můžete si udělat názor. Ale pokud ne, pak vaše podpora oficiální verze bude motivována vírou v americkou demokracii, která by přeci nepřipustila, aby vládní komise nevyšetřila tak zásadní událost poctivě.

Když mají o 11. září pochybnosti tisícovky odborníků, je v pořádku to odmávnout tím, že to je pouhá konspirace? A lidé vybaveni jistou erudicí se neustále přou o stovky dalších otázek: vražda JFK, ekonomické pozadí války v Iráku, válka na Ukrajině, wikileaks, uprchlická krize…

Ble, ble, ble

Dnes existuje tolik informací o pozadí politiky, pozadí finančního systému, pozadí historie, že když si dáte trochu práci, najdete vždycky mnoho dobrých důvodů si všímat, že svět řídí jakési vlivné kruhy. A nemusí jít rovnou o celosvětové spiknutí z jednoho centra, jak říká Karel Gott. Možná, že existují různá finančně-průmyslově-farmaceuticko- technologicko-vojensko-kriminálních lobby, které ovlivňují politiku a zápolí jeden proti druhému. Nadnárodní nebo rovnou globální mafie, jejichž vlivem je politika často redukována jen na public relations, jejímž úkolem je veřejnost nějak zaměstnat. Jestli je to tak, nevím, ale vyloučit to nemohu.

Nemohl bych vykřikovat, že svět patří hrstce zdegenerovaných bankéřů, protože na to emám důkazy a šíření neodůvodněných hrozivých zpráv by se v novinařině mělo trestat rákoskou. Ale přiznám se bez mučení, že bych si s Karlem Gottem na téma zákulisí světové politiky rád znovu po těch letech popovídal. 

Existuje scénka z jedné televizní estrády, kde se Gott snaží říct, že největším nebezpečím pro naši planetu jsou ilumináti, a Jiřina Bohdalová s Jaroslavem Uhlířem si z něj dělají legraci, řkouce: ble ble ble.

Chtěl bych se ho zeptat na jeho zdroje informací. Nebo na to, zda jeho tvrzení o mocných vlivných nesedí do oblíbené tuzemské představy, že „ti nahoře“ vždycky nějak rozhodnou a našinec má smůlu, což se ostatně projevuje třeba dnes populárním odmítáním "diktátu Bruselu".

Majitel zlatého hlasu, který k nám konejšivě zazníval z éteru, už ale nechce žádný disharmonický tón. O politice už nemluví. Ze své autocenzury si nicméně umí udělat legraci. Existuje scénka z jedné televizní estrády, kde se Gott snaží říct, že největším nebezpečím pro naši planetu jsou ilumináti, a Jiřina Bohdalová s Jaroslavem Uhlířem si z něj dělají legraci, řkouc: ble ble ble.

Pokusil jsem se ho přesvědčit, ale zdvořile mě odmítl, že už nic říkat nechce. Hned se nicméně rozpovídal o jakési kauze na jednom konspiračním webu. Bylo evidentní, že si v těchto věcech stále udržuje přehled. Ale ohledně své image měl jasno: „Víte, já jsem zpěvák romantických písní a tím také zůstanu.“

Inu, co se dá dělat. Jen bůhví, co Gott opravdu ví. A u toho už asi taky zůstane.

foto: Profimedia

Jan Müller

Jan Müller

jan.muller@flowee.cz

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.