Na sociální síti vydělal majlant a teď nám prozradil, jaký je to ďábelský vynález. Hm...

Přečteno 1772x

Když bojovníkům za sociální spravedlnost a podobné věci svitlo, že facebook pomohl Donaldu Trumpovi ke zvolení prezidentem USA, byl to pro řečenou sociální síť nejhorší PR moment za 14 let její existence. Do té doby byl ten projekt pozemským ekvivalentem zvuků harf, nekonečného proudu šlehačky a čeho ještě nebeského. Kdo si myslel opak, byl přinejlepším za misantropa.

Jenom Bůh ví, co to dělá s mozky našich dětí

Dnes je to obráceně. V listopadu si pustil ústa na procházku někdejší viceprezident Facebooku Sean Parker a pravil, že když se síť rozroste na jednu nebo dvě miliardy uživatelů, začne úplně měnit vztahy mezi nimi i ke společnosti. „Jenom Bůh ví, co to dělá s mozky našich dětí,“ dodal Parker, jeden z prvních investorů do facebooku.

Trhá nás to na kusy

Parker to nespecifikuje, ale z jeho tónu je zjevné, že to podle něho nebude nic pěkného; a ačkoli to možná rodiče neumějí pojmenovat vědecky, tuší, že děti na facebooku se chovají jako paka.

OK, řeknete si. Parker může mít pifku na bývalého zaměstnavatele, jak se tak občas stává; a děti se nakonec zhusta chovají jako paka i bez facebooku. Tak třeba zase o tolik nejde.

Související…

Zde je 10 věcí, které byste na sítích měli rozhodně dělatKdo jsou digitální nomádi? Hledači pravé "open-space" kancelářeJeden facebook vládne všem: Jak velký Mark utkal svou síť

Jenže podobné hlasy se množí. Na začátku dubna si na svého bývalého zaměstnavatele vyšlápl Chamath Palihapitiya, další bývalý viceprezident (HR oddělení Facebooku má při naplňování viceprezidentských křesel problém s loajalitou, zdá se). „Myslím, že jsme vytvořili nástroje, které trhají na kusy  předivo fungování společnosti,“ řekl během své přednášky na Stanford Graduate School of Business.

Cítím vinu

Palihapitiya mluví o „krátkodobých, dopaminy živených smyčkách zpětných vazeb“, což znamená, že kdo jednou dostal lajk za připitomělý obrázek pejsánka v křesle, už nikdy ho neopustí touha dostat další lajk, třeba za výrok typu „ten pocit, když...“ – ačkoli ještě chvíli předtím ani nemusel tušit, že něco jako lajk existuje.

palihapitiya

Chamath Palihapitiya

U toho však Palihapitiya neskončil. „Cítím obrovskou vinu. Myslím, že jsme to hluboko uvnitř věděli – ačkoli jsme oficiálně drželi linii, že se nic zlého nemůže stát,“ citoval jej server medium.com. „(Facebook) mění způsob, jímž se lidé chovají jeden k druhému a ke společnosti. Neexistuje důvěra ani veřejná diskuse... To není věc ruské reklamy. Je to globální problém. Nemám na něj dobré řešení. Prostě už léta facebook nepoužívám; i mé děti to mají zakázané." Jak server správně podotkl, z Frankensteinových úst to zní jako velká věc.

Proč už před lety nebil na poplach, aby zachránil nebohé dětské duše před zly jménem Timeline a Messages? Snad ne proto, že dnes je kritika facebooku společensky přijatelnou, a dokonce módní záležitostí...

Gratulujeme panu exviceprezidentovi k postřehu, jejž považujeme za přesný. Nabízí se však jiná otázka: jestliže Palihapitiya rozpoznal ve facebooku nebezpečí před lety (předpokládejme, že onen moment prozření počátku jeho facebookové abstinence předcházel), proč si tu vědomost syslil doma? Proč nevystoupil už před lety a nebil na poplach, aby zachránil nebohé dětské duše před zly jménem Timeline a Messages? Že by to mělo co do činění s tím, že dnes je kritika facebooku nejen společensky přijatelnou, nýbrž dokonce módní záležitostí?

Že by pan exviceprezident – někde hluboko uvnitř, chápejte – potřeboval nějaký šér, srdíčko nebo lajk?

Autor je redaktorem časopisu Euro

foto: Profimedia

Daniel Deyl

Daniel Deyl (redaktor týdeníku Euro)

Od roku 1994 pomáhá dostat česká média do červených čísel. Po většinu času cynický skeptik; ve zbývajícím čase si hraje na Phila Marlowa.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.